Vánoční zamyšlení otce Ladislava

Milí farníci,

o Vánocích bývá v kostelích plno. Celé davy lidí jdou do kostela, podívat se na Betlém. Nechávají se unést sváteční náladou. Dokonce se mnozí přidají i ke zpěvu „Narodil se Kristus Pán“, přestože sami – jak je rok dlouhý – nezpívají. O Vánocích býváme na sebe hodnější. Většina lidí připravuje i krásné a hodnotné dárky. Proč to tak je? Co vede nás, lidi třetího tisíciletí, k takovému jednání? Je to nostalgie? Stesk po něčem krásném, co jsme kdysi v dětství zažili? Nebo je to dokonce mistrně sehraná komedie před dětmi, aby ony nebyly ochuzeny o zážitek porozumění a „opravdové“ lásky, když už na to během roku není čas?

Nitranský biskup říká ve své útlé knížečce „Na minutu s Viliamem Judákem“, že takto jednající lidé hledají ZNAMENÍ. Podobně jako pastýři, kteří se vydávají od svých stád k Betlému, aby se přesvědčili, co se tam vlastně děje. Znamením jsou pro ně už nebeské hvězdy, ty je vedou. Podnětem k hledání je i anděl, který oznamuje zprávu o narození dítěte: „Toto vám bude znamením – naleznete děťátko, zavinuté do plenek, ležící v jeslích“ (Lk 2,12).

Biskup Judák říká: „Není to náhoda, že Bůh vstupuje do dějin lidstva jako dítě. Dítě je bezmocné, nepředstavuje ohrožení pro druhé; spíše se samo cítí v ohrožení. Dítě nikoho k ničemu nenutí. Je ale výzvou!“ Vyzývá člověka k činu snad nejvíce tím, jak svou existencí přitahuje pozornost. „Dítě je i tajemstvím“, pokračuje biskup. „Většina rodičů se ptá ‚Co z něho bude?‘, když se jim dítě narodí. Vkládají do něj mnoho nadějí, také velkou naději, že ve svém dítěti budou žít dál.“

Dítě jako znamení, může znít o letošních Vánocích. Kéž nám mnoho napoví i slova biskupa Viliama: „Dítěte se nemusíme bát, naopak ono nás vede k důvěře. Pokud se však chceme k němu přiblížit, musíme se sehnout, někdy dokonce i pokleknout. Nechce nám Bůh prostřednictvím tohoto dítěte dát znamení, kým by pro nás chtěl být? A jak bychom se k němu měli chovat?“

Přeji nám všem, abychom o Vánocích – kromě hezkých a potřebných dárků – našli i nový pohled na Boha.

Ladislav Kozubík