Milí farníci,

kdysi nějaký člověk řekl, že advent je něco jako dětská hra, při které se tváříme, že se Ježíšek ještě nenarodil, a tak už se velmi těšíme a připravujeme na Vánoce, kdy se narodí a kdy k nám jakoby konečně přijde. V pojetí dětí to tak může skutečně vypadat – vzpomeňme na svá dětská očekávaní a těšení se na Vánoce. Má to však jeden háček: Ježíš na svět přišel už před dvěma tisíci lety, a to, co prožíváme od adventu do Vánoc, může být skutečně jenom naivní hrou. Bylo by zřejmě infantilní domnívat se, že se Bůh nechá spoutat do několika zvyků a obyčejů.
Mnohem důležitější je však to, co nám čas, prožitý v adventu, může přinést. O Vánocích se takřka v každé domácnosti rozzáří stromeček. A právě světlo, které jej zkrášlí, je to podstatné! Ono dává teplo a ukazuje cestu. Světlo poukazuje na betlémské Dítě, které je podle evangelisty Jana „světlo ze světla“. Dítě Ježíš ukazuje správný směr v temnotách, ve kterých tápeme. Ježíš také rozehřívá studená tvrdá lidská srdce, mezi něž přišel. Vždyť on si nenechal nic pro sebe, ale o všechno se s lidmi rozdělil. To je tak silná myšlenka, že dokonce i my – častokrát sobečtí a lhostejní – jsme schopni být o Vánocích k druhým lidem trochu vstřícnější. Dovolím si převyprávět krátký příběh.
Jeden japonský turista, který zavítal do Čech v období Vánoc, se snaží zjistit, co vlastně ty Vánoce jsou. Proč je tolik shonu, co se slaví? Malý chlapec odpovídá: „To je přece několik dnů volna. Máme prázdniny!“ Starší pán na stejnou otázku řekne: „Vánoce jsou pozůstatkem pohanských dob, kdy naši předkové slavili slunovrat. Lidé tehdy zapalovali stromečky a křepčili kolem nich.“ Mladý Japonec kroutí hlavou: Tak kvůli tomu je celá ta velká příprava? Potkává mladou maminku s těžkým nákupem, která se nad jeho otázkou usměje a říká: „Děti mají radost z dárků, už se na ně moc těší.“ A hned dodává: „Také je to mnoho práce, už aby to bylo za námi.“ Cizinec odchází s otázkou, která nebyla zodpovězena. Ale najednou uslyší hlas zvonů. Zní vábivě nad celým městem a přitahují jako magnet. Lidé vycházejí z domů a spěchají tam, kde září otevřené dveře chrámu. Kněz právě vychází v průvodu ministrantů, v náručí nese jesličky, v nich malé děťátko a zpívá: „Kristus narodil se nám, pojďte, klanějme se jemu!“ A celý zástup lidí do toho vpadne zpěvem: Narodil se Kristus Pán, veselme se…
Zdá se, že cizinec pochopil. Nerozumí sice tomu, co se před ním odehrává, ale vidí kolem sebe zvláštní radost a pokoj. Jako by samo nebe na chvíli sestoupilo na zem. Tak to jsou Vánoce! (Podle vyprávění P. Aloise Pekárka)
Snad si letos, milí farníci, pro velký shon a přípravu Vánoc, nenecháme vzít to nejpodstatnější: Světlo, které nám Bůh o každých vánočních svátcích nabízí. Ať to Světlo září z našich očí a srdcí ne méně, než světla a ozdoby na vánočních stromech.

P. Ladislav Kozubík