Milí farníci,

co se přesně událo o Vánocích, tedy o svaté noci (z něm. Weihnachten), těžko dokážeme pochopit. To vnější – putování Josefa a Marie do Betléma, narození malého Ježíška, radost pastýřů a klanění mudrců – je popsáno úspornou formou v evangeliích. I malé dítě by zřejmě dokázalo, alespoň v hrubých rysech, o betlémských událostech vyprávět.

Nad čím však žasnou i dospělí, mnohdy dokonce i lidé velmi dobře znalí těchto skutečností, je smysl toho, co se před dvěma tisíci lety stalo. Bůh se stal člověkem (pro lepší pochopení: obdržel z Marie lidské tělo). Neuchopitelná Boží láska dostala lidskou podobu. Sám Bůh přijal lidský úděl! To je střed tajemství, ze kterého žijeme.

O Vánocích se obyčejně snažíme zahrnovat svojí láskou své blízké. Snad je tom naše touha „přitáhnout“ alespoň na chvíli kus nebe, toho ztraceného ráje, ve kterém bylo našim prarodičům tak dobře. Bez Boha je však i na tom nejkrásnějším místě smutno. Proto Bůh přichází k lidem, způsobem, který je nám srozumitelný a přijatelný: v podobě lidského dítěte. A vnáší do světa to nejdůležitější: opravdovou, nepředstíranou lásku.

No, posuďte sami, jak by to asi s námi vypadalo, kdyby Bůh – Láska, na svět nepřišel:

Povinnost bez lásky činí člověka - mrzutým.
Odpovědnost bez lásky činí člověka - bezohledným.
Spravedlnost bez lásky činí člověka - tvrdým.
Pravda bez lásky činí člověka - nelítostně kritickým.
Rozum bez lásky činí člověka - vychytralým.
Přívětivost bez lásky činí člověka - pokryteckým.
Pořádek bez lásky činí člověka - malicherným.
Důstojnost bez lásky činí člověka - ješitným.
Majetek bez lásky činí člověka - sobeckým.
Víra bez lásky činí člověka - fanatickým.
Život bez lásky nedává smysl.
Bůh, který je Láska sama - dává svým příchodem na svět smysl všemu.

Radujme se o Vánocích z toho, že Bůh je s námi. Že stojí na naší straně i tam, kde se mu pro své sobectví a lidskou slabost vzdalujeme. Vždyť, proč by jinak mezi nás přišel?

Přeji vám požehnané Vánoce

P. Ladislav Kozubík