Milí farníci,

o Velikonocích prožíváme - mimo jiné - největší tajemství lidského života: člověk (Adam = ze země vzatý), který se odvrátil od Boha, svého Stvořitele, se znovu vrací ke svému Tvůrci. Je to možné díky Ježíši Nazaretskému, který „nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka… ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži“ (Flp 2,7-8).

Není těžké zjistit, že celý život Ježíše Krista i jeho poslání, je pro nás darem. Vždyť během dvou tisíciletí se zástupy mužů a žen nechávaly přitáhnout tímto tajemstvím a následovaly jej, aby jako on a s jeho pomocí daly svůj vlastní život jako dar ostatním. (Benedikt XVI.)

Díky oběti těchto lidí svět doposud trvá. Dějiny lidstva totiž nebudují lidé silných paží a vznosných myšlenek. Dějiny lidstva patří lidem sepjatých rukou.

Dnešní svět se Bohu i modlitbě vysmívá. Nevěří v sílu modlitby, stejně jako nevěří Bohu. Přitom ke své záchraně nutně potřebuje obojí: Boha i modlitbu.

Člověk víry může nabídnout obojí: Boha, s nímž se setkává ve společenství a v životě církve, i svou modlitbu, protože pociťuje zodpovědnost za svět, v němž žije.

Přeji nám všem, abychom se stále víc a víc stávali lidmi velikonoční víry. To znamená lidmi, kteří i prožité utrpení, či zklamání umí využít ve vítězství dobra a lásky.

P. Ladislav Kozubík