Zamyšlení P.Ladislava - VYZNÁNÍ ŽIVOTA TĚŽKÉHO

Před léty se v naší zemi mluvilo o „špatné náladě“. Mnohé od té doby se již zlepšilo; nicméně – ne příliš dobrá nálada leckde přetrvává. Že se s ní dá žít, anebo že v ní někteří lidé dokonce umí vytvářet klima spokojenosti, o tom by měly být následující řádky.

V televizi vysílali rozhovor s nejstarším dětským lékařem prof. MUDr. Švejcarem. Mladá redaktorka nešetřila slovy obdivu a údivu nad vysokým věkem pana profesora (za pár měsíců mu mělo být sto roků). „Jak úžasné, pane profesore, to je štěstí, tak vysoký věk…“
Pan profesor ji věcně, přece však vlídně přerušil… „To není štěstí."
Avšak redaktorské mládě tato slova nijak nezaznamenalo, ba asi ani nepostřehlo, a pokračovalo: „A stále aktivní, stále mezi lidmi, stále návštěvy…“ Pan profesor ji znovu přerušil: „To máte tak, slečno redaktorko. Mně už zemřeli všichni příbuzní, všichni přátelé, zůstal jsem docela sám. Tak přijímám rád návštěvy."
Ani tato jeho slova nebyla sebe míň uchopená a ani sebe míň se nehodila do oslavného scénáře, který plynul dál.
„A stále se usmíváte," slečna redaktorka se - hihihi - s chutí přidávala, až ji pan profesor opět věcně a upřímně přerušil: „No, já přece musím, jinak by se mnou nikdo nemluvil…“
A mladá žena pokračovala ve švitoření dál, aniž by pochopila, že jí právě bylo svěřeno vyznání života těžkého…

Tento úryvek Miloslavy Holubové zmiňuje v knize Texty mého srdce biskup Karel Herbst. Snad se ani nedá lépe vyjádřit, jak málo se my lidé dokážeme vcítit do kůže druhého člověka. Jakkoli nám moderní technika umožňuje neslýchané způsoby vzájemné komunikace, nakonec stejně rozhoduje, nakolik, a zda vůbec necháme druhého vstoupit do svého soukromí, tak říkajíc „pod kůži“. Přitom nejde o to, abychom se dozvěděli co nejvíce pikantností o druhých, jak nás tomu učí časopisy, či jiná média s pokleslou úrovní, jako spíše, abychom si uvědomili, že ti druzí, naši bratři a sestry, mohou nejrůznějšími způsoby trpět a cítit se opuštěnými na okraji lidského společenství.

Říká se, že každá mince má dvě strany. Pozitivní stranou této mince je, že stále (i v naší zemi) existují lidé, kteří umí bolesti života nést, aniž by svým utrpením zraňovali druhé. A dnešní svět, naplněný lhostejností, neporozuměním, arogancí, zřejmě tyto trpělivé a noblesní lidi potřebuje. Blíží se prázdniny, čas dovolených, čas setkávání s lidmi, čas otvírání se druhým a čas přijímání druhých, třeba i v jejich odlišnostech. Kéž se pro nás stanou časem Bohem požehnaným.

P. Ladislav Kozubík